Kostel
sv. Josefa v Janovicích
u Frýdku - Místku (od roku 2000 národní kulturní památka) v sobě skrývá
mnoho pozoruhodností. Zajímavý je i jeho "technický" inventář. S
varhanami se můžete velmi podrobně seznámit v sekci "varhany - Janovice". )
Další zajímavostí jsou hodiny. V roce 2000 byla provedena jejich generální oprava. Hodiny byly pořízeny do nového kostela až téměř po deseti letech jeho existence v roce 1899. Od té doby sloužily prakticky nepřetržitě až do roku 1999, až se sto let po svém vzniku nadlouho zastavily. Příčin bylo několik, především zchátralost rozvodu a cifernikových převodovek. Samotný stroj byl v poměrně dobrém stavu, poslední větší opravu prodělal cca o deset let dříve. I na něm se však našlo několik menších závad.
Stojící hodiny budily v obci značnou pozornost, na jejich zprovoznění měl zájem i obecní úřad, který nakonec celou opravu financoval z prostředků získaných z veřejné sbírky. Zvažováno bylo několik variant, jednou z nich bylo i pořízení nového, elektronického, rádiovým signálem řízeného hodinového stroje.
Proti tomu, aby byl krásný starý stroj nahrazen jsme ale silně protestovali. Nakonec se nám podařilo všechny zainteresované přesvědčit a starý stroj opravit a doplnit o elektrický nátah. Věží se tak i nadále rozléhá krásné pravidelné klapání krokového kola, i tady je příjemné jen tak pobýt a poslouchat, jak plyne čas...
Výška věže je 55m, ciferníky jsou ve výšce cca 30m, hodinový stroj ještě o 15m níže. Otáčivý pohyb se od stroje na ciferníky převádí rozvodem z tyčí, které jsou pohyblivě spojeny kardanovými klouby. V úrovni ciferníků se rozvod pomocí rozvodky rozdělí na čtyři strany (viz dále) a v každém ciferníku s pomocí převodovky 1:12 otáčí ručičkami. Ty jsou dlouhé 70 a 100cm a mají protizávaží na vnitřní straně (u převodovky).
Stav rozvodu byl špatný. Velmi opotřebované byly především klouby, některé měly prasklý střední litinový kruh a chybějící čepy. Velké vůle pak znemožňovaly přesný chod a vadné klouby způsobovaly zasekávání hodin. V roce 1971 při výměně zvonové stolice a elektrifikaci zvonění byl celý rozvod navíc dost necitlivě posunut aby nepřekážel zvonům. Ztratil tak stabilitu a aby se nerozpadal, byl různě zadrátován (viz obrázek rozvodky dále).
Celý rozvod jsme renovovali, doplnili do něj další kloub tak, aby mohl být fixován na zvonovou stolici a neměl zbytečně velké vůle.
Výrobek firmy Rich. Liebing z Vídně je nádhernou ukázkou výborného řemeslného zpracování. Pro představu o měřítcích - široký je asi jeden metr. Skládá se ze tří samostatných částí, uprostřed je vlastní hodinový stroj, na krajích pak dva stroje pro čtvrťové a hodinové cimbálové odbíjení (s aerodynamickou brzdou ve formě zelených lopatek). Každá část má svůj buben, na kterém bylo navinuto lanko se zavěšeným závažím (hmotnost závaží se pohybovala mezi 30 až 45kg). Stroj šel na jedno natažení přesně 24 hodin, denně tedy musel někdo ve stejnou hodinu vyšlapat 74 schodů ve věži až k hodinám a tyto natáhnout. V popředí je pak vidět jeden z kardanových kloubů a výstupní tyč vedoucí nahoru k ciferníkům, kyvadlo je zavěšeno vzadu.
Při elektrifikaci zvonění bylo odbíjení zrušeno, z hodin byly demontovány části, které odbíjení spouštěly. Bohužel se nezachovaly. Při opravách hodin byla v minulosti taky nahrazena ložiska kyvadla a krokového kola (jsou vidět na nástavci nad strojem pod orientačním ciferníčkem) a poškozeno jedno kolečko, pohánějící orientační ciferníček. Proto byl asi demontován i jeho náhon, který se rovněž nezachoval. Bylo jej tedy nutné vyrobit nově.
Stroj byl doplněn o elektrický nátah, závaží bylo zavěšeno do skříně (dříve viselo na lanku a kladkách v prostoru věže a mělo zdvih asi 5m, nyní se pohybuje na dráze desetkrát menší). Snažili jsme se o to, abychom zachovali co nejvíce z historické hodnoty hodinového stroje (i když ti před námi mu dali dost zabrat) a všechny změny měly vratný charakter. Jediná úprava tedy spočívala ve vsazení ozubeného věnce (řetězového kola) do dřevěného bubnu, na kterém bylo dříve navinuto lanko se závažím. Všechny ostatní součásti jsou na samostatném nosném rámu ve skříni hodin a jsou kdykoliv demontovatelné.
Dvě závaží na nekonečném řetězu zajišťují vlastní chod hodin (pomocné závaží napíná řetěz, obě visí na řetězových kladkách) a pohybují se mezi dvojicí koncových spínačů (ve skutečnosti je to trochu složitější, pohyb hlídají ještě další bezpečnostní spínače, zabraňující poškození hodin např. při selhání vypnutí motoru). Na jedno natažení jdou hodiny asi 90 minut, samo natažení pak trvá 5 minut.
Pohled na pohon nátahu ukazuje, že je použit asynchronní převodový motorek J86RR412, výrobek ATASu elektromotory v Náchodě. Motorek má převodovku 1:540, otáčí se rychlostí 1,5 ot/min a zvednout 40 kg závaží je pro něj hračka. V detailu jsou dobře viditelné všechny komponenty nátahu - řetězové kolo na bubnu hodin, řetěz a rozeta na motoru. Ovládání je v samostatném rozváděči vně skříně hodin.
Otáčivý pohyb tyče rozvodu se v patře ciferníků rozvádí na všechny čtyři strany věže. Tady je zahycena rozvodka ještě před opravou, je vidět přidrátovaná spojka svislého rozvodu. Ten byl nestabilní a při jeho pohybu docházelo k vypadávání vidlice svislé tyče, proto byl takto svázán drátem. Zvláštností této rozvodky je použití pětice stejných kol, aby se na obvod vodorovného kolečka vešly čtyři stejně velké, musí být jejich osy mírně skloněny. Jiní výrobci používají postranní kola menší, příslušný převod pak není 1:1 a musí být kompenzován opačným převodem v náhonu rozvodu u hodinového stroje.
Převodovky zprostředkovávají přenos otáčivého pohybu tyče rozvodu na ručičky v cifernících. Tyč se otočí 1x za hodinu, pohání tedy přímo velkou ručičku. Na malou ručičku se pohyb převádí dvojicí dvojitých ozubených kol s poměrem počtu zubů 1:12, tedy právě tolik, aby se malá ručička otočila jednou za 12 hodin. Součástí převodovek jsou i protizávaží ručiček (kulatá). Výstupní dvojitá hřídel pak prochází přes metrovou zeď ven k ciferníkům a ručičkám.
Obrázky srovnávají stav převodovek před opravou a po ní. Kromě renovace vlastní převodovky bylo změněno i jejich zavěšení na zeď. Hmoždinky dříve nebyly a tak bylo k upevnění použito dvojice lomených hřebů, zatlučených do spár mezi cihly. Toto upevnění se po čase uvolnilo, někde dokonce způsobilo prasknutí zdiva. Převodovky byly různě přidrátovány ke kramlím v trámech nad nimi a částečně se pohybovaly, což způsobovalo další problémy v náhonu (drhnutí v průchodu zdí či v ciferníku). Po opravě byly převodovky fixovány na ocelový rám, ukotvený jednak do zdiva, jednak do trámu stropu.
Na detailu převodovky, jejího uchycení a kloubu náhonu jsou dobře viditelné i nové součásti upevňovacího rámu, středové kruhy kardanového kloubu, čepy i pouzdra. Také je dobře viditelné protizávaží ručičky.
Demontáž ručiček byla poměrně obtížnou záležitostí. Centrální matici šlo i po sto letech povolit poměrně snadno, stažení ručiček z hřídelí však bylo možné až pomocí stahováku a speciálního přípravku. Přístup k ručičkám byl také poměrně obtížný, v ciferníku je jen maličké 30x30 cm velké okénko, ke kterému navíc z druhé strany vede jen o málo větší "tunel" přes stovku zeď (viz předchozí obrázky převodovek). Manipulace s nástroji se tak proměnila v malé akrobatické vystoupení. Ručičky samotné byly zkorodovány jen místně a stačilo na nich obnovit nátěry. Matice a šrouby byly většinou po opravě použity původní (nebylo je možné bez úprav nahradit, neboť neměly normalizované metrické závity).
Pro Vaše srovnání - takto vypadá elektrický hodinový stroj, řízený rádiovým signálem (DCF z Frankfurtu). Má tři části - řídicí elektroniku, přijímač rádiového signálu a elektromotor s převodovkou a čidlem polohy pro pohon ručiček. Na pohled velmi jednoduché, kompaktní a moderní. Ale ve srovnání s klasickým stoletým strojem na předchozích snímcích bez jakékoliv elegance. Vzhledem k mé profesi mne nikdo nemůže podezírat, že jsem proti novým technologiím, když je stále prosazujido praxe. Proto jen kratičké vysvětlení proč jsme byli proti řešení, které nabízelo výměnu hodin za tyto elektrické.
Staré hodiny
šly v Janovicích sto let. Vykazovaly až na pár výjimek jen vady, které
šly na vrub běžnému opotřebení. Vždyť velká ručička za tu dobu oběhla
ciferník 876 tisíckrát, počet kyvů kyvadla se přehoupl přes 1,5
miliardy! Bylo by škoda vyhodit takový krásný kus historie jen proto,
že se časem unavil. Vždyť k němu za ta léta musel denně někdo chodit,
denně je natahovat a seřizovat. Za těch sto let to je 36,5 tisíce
návštěv, při kterých musel někdo vyšlapat 2.701.000 schodů nahoru a
stejný počet dolů. I po sto letech jsou hodiny technicky na výši,
stejný princip mechanického kroku používají všechny dodnes vyráběné
mechanické hodiny. Nový stroj by se ale sta let bez úprav nedožil.
Fyzická životnost použité elektroniky (jednočipový mikropočítač, paměti
EPROM...) je maximálně dvě desítky let, morální ještě méně. (Teď
nepomlouvám tento moderní výrobek, jeho nasazení v nových stavbách a
jako náhrada za zničené stroje je dnes jedno z možných řešení a přináší
i mnoho výhod, které jiné hodiny přinést nemohou - záruku přesného
chodu, automatické přestavování letní/zimní čas apod.).
Hodiny po opravě jsou poměrně přesné, nesplnila se naše obava z možného nepravidelného chodu. Předpokládali jsme, že při každodenním natahování bylo nutné denně hodiny seřídit. Po nainstalování elektrického nátahu však hodiny šly prakticky dva měsíce přesně i bez seřizování, což je na staletý stroj parádní výkon, svědčící o precizním provedení mechanismu. A potvrzuje to i správnost našeho rozhodnutí zachovat tento stroj dalším generacím.
Komponenty nátahu, rozváděč s řídící elektronikou a mechanické díly vyrobil Zdeněk Kubala. Renovaci převodovek, opravu rozvodu a většinu montážních prací provedl Jan Kozel, ručičky natřela Petra Kozlová, skříň hodin renovoval Stanislav Kaděra, pomáhali Marek Václavík, Ing. Pavel Bernat, Marta Bernatová, a další. Organizaci opravy, projekt úprav, zkonstruování nátahu, elektroinstalaci a montáže zajistil Ing. Petr Bernat.
