Nejnovější atrakcí poděbradských lázní je květinový orloj. Ale tou atrakcí není snad jenom orloj sám, nýbrž také hloučky, které k sobě přitahuje. Zprvu to byly toliko květinové hodiny s datem, každý den se měnícím - něco velmi půvabného a důmyslného - kus krásné práce zahradnické, ne mluva hodinového stroje, ale květin, budící tichý obdiv. Hlavní však sensací se stal teprve trpaslík, který přibyl nedávno. Stojí opodál hodin, v lesním zákoutíčku, a jeho celá sláva spočívá v tom, že každou hodinu odbije kladívkem o velkou muchomůrku, večer svítí mu k této práci zelená lucernička. Když už se blíží chvíle odbíjení, vypadá to u trpaslíka jako před pražským Staroměstským orlojem. A to je ta podivuhodná věc. Nikdy jsem ještě neviděl, že by se lidé posvátně dívali na věž, kde obíjejí hodiny. Ale stačí, aby při tom fungoval někdo viditelný a z naplnění hodiny se stává událost. U Staroměstského orloje je ovšem veliká paráda: defilují apoštolové, kokrhá kohout, chřestí kostlivec. Ale tu jde o primitivního trpaslíka, který se jinak ani nepohne, toliko rukou odkladívkuje čas. Hle, kouzlo personifikace: hodiny, důmyslné dílo lidské vynalézavosti, dávno už všech kouzel pro nás zbavené, nabývají náhle nesmírné přitažlivosti, jakmile jejich vrcholný výkon obstarává trpaslík. Posměšný smích, kterým přítomní diváci zahrnují po jeho produkci tohoto lesního zmetka, chtějíce aspoň takovouto dodatečnou ironií omluvit svou přítomnost, nemůže už nic změnit na skutečnosti, že člověk miluje nesmírně divadlo - byť sebe pošetilejší.
Benj. J., Lázně Poděbrady 1937, č. 21
Jsem rodilá Poděbradačka, otec byl správcem městské elektrárny více než 20 let, většina veřejného osvětlení je ještě památka na něho. Po jednom našem rodinném výletu jsme v Žitavě objevili květinové hodiny. Jsou tam ještě, ale nejsou tak pěkné, jako ty naše. Otce tak zaujaly, že začal o nich přemýšlet a se svými pracovníky z elektrárny plánovali sestrojení také takových hodin v Poděbradech. Nevím už dnes přesně, který rok to byl, tak nějak kolem roku 1930-1935. Všechno vyrobili v elektrárně sami, i hodinový stroj. Po jejich osázení květinami jsme přišli na nápad doplnit je trpaslíkem, který by oznamoval hostům přesný čas. Byl to můj trpaslík, který stál u nás v elektrárně na zahrádce. Byl to můj miláček, ale u hodin jsem ho viděla ještě raději, zvláště když se podařilo zřídit i tu jeho "klepací" ručičku…
Možná třicet, možná o něco méně let byl nedílnou součástí poděbradských, troufám si říct, světoznámých květinových hodin, litinový trpaslíček, jenž s úpornou hodinovou pravidelností odbíjel odměřený čas našeho bytí. Netvářil se jako umělecké dílo, svědčil pouze o řemeslnické zručnosti našich předků. Byl vyhledávanou atrakcí pro malé i velké, při nedělních procházkách i školních výletech.
Přišla však doba "vytříbeného" vkusu a milý trpaslíček zmizel coby kýč z vystátého místa. Tehdy se zdálo, že nenávratně. Vystřídalo jej dílo prý umělecké, pranikoho však nezajímající a k pohledu nelákající - červené srdce.
Trpaslíčka však dobrá duše zachránila a případný návrat po drobné opravě umožnila. A tu se opět slovo "kýč" stává slovem frekventovaným a návrat této malé poděbradské rarity chce zpochybňovat. Protože je však nutné řešit věci zásadnější, věřme, že malý trpaslíček nedokáže liberální a snad i tolerantní společnost nesmiřitelně rozdělit.
Miroslav Malovec, Poděbradské noviny 1996
Malý litinový trpaslíček odbíjející každou celou hodinu kladívkem na velkou červenou muchomůrku, už zase patří Poděbradům a jejich květinovým hodinám v lázeňském parku… Prohlížíme-li si staré pohlednice s květinovými hodinami, zjistíme, že se od dob svého vzniku příliš nezměnily, zato velkých změn doznal okolní park. K nim patřila i ta, že na počátku 60. let nenápadně a neznámo kam zmizel i malý trpaslíček, jako oběť nesmiřitelného boje proti kýči, jehož symbolem se stal. Nahradilo ho tehdy rudé srdce na žulovém hranolu a okolní park zaplnily umělecky hodnotné plastiky.
Skoro čtyřicet let byl trpaslíček nezvěstný. Nakonec se vrátil ze soukromých rukou, které ho zachránily před odložením do sběru. Dostal nový kabátek i kladívko, pečlivě byl opraven celý mechanismus. V květnu 1997, přesně po šedesáti letech, zažily Poděbrady novou slávu, když se objevil u hodin.
Jana Hrabětová, Nymbursko 1997
Květinové hodiny odměřují náš čas dodnes. Jejich podoba byla však rok od roku nová, daná fantazií zahradníků. Budovatelské období však vyžadovalo budovatelské činy, a tak asi nezbyl čas na každodenní vysazování aktuálního data. Nicméně hodiny přežily v tradiční podobě až do roku 2006.
Trpaslík to měl těžší. Neublížila mu válka ani řádění Hitlerovy mládeže. Přišla však nová doba. Bylo třeba zatočit se vším starým a nastolit nové pokrokové. Kupodivu trpaslík nebyl hned na první ráně. Ještě v neblahých padesátých letech tloukl odvážně do červené hlavy muchomůrky před nadšenými davy dětí s maminkami, pro něž to byl někdy s nanukem v čokoládě z Jitřenky na Valech a vyfotografováním před hodinami, vrcholný nedělní zážitek (musím podotknout, že děti z tohoto zážitku nevyšly pro svůj další vývoj, co se týká vnímání umění, nikterak poznamenané). Se svým kladívkem a odhodlaností však jakoby se vysmíval vlažnému budovatelskému úsilí. Nepřežil. Nějaký čas byl uschován v technických službách než ho za složenou kauci vysvobodila paní Anna Vodičková a poskytla mu politický azyl na své horské chalupě. Díky její "disidentské" akci nabyl trpaslíček nových sil, aby mohl po šedesáti letech 9. května 1997 o jedenácté hodině začít znovu kladívkem měřit čas vedle květinových hodin.
Tak činil až do nástupu nových budovatelů, nositelů nových estetických hodnot pokládaných snad pouze jimi samými za ty nejsprávnější. A historie se opakuje. Trpaslíček opět nesmí odvádět pozornost od UMĚNÍ, a tak musí zase ustoupit, tentokrát srdcím třem. Právní řád zná termín vydržení, za starých dob se říkalo vysezené právo. Trpaslík si právo na své místo u hodin vystál. Bojovat za ně však ve svém věku už neměl sil. A co jeho zastánci? Ti se o jeho novém nedůstojném umístění dozvěděli ve chvíli, kdy bylo hotovo. Tříštivé síle nápadů budovatelů nového parku nakonec neodolaly ani hodiny. A opět jako bychom slyšeli, že nová doba si žádá nové činy. Jak by ne, na zažitá hesla se nezapomíná.
Možná mělo být naplněno původní rčení o vlku a koze, když kdosi rozhodoval o umístění těžce zkoušeného trpaslíka, kterého jedni nenávidějí, druzí na něho nedají dopustit a třetím je lhostejný. Nepovedlo se. A trpaslík sdílí opět těžký osud spolu s lázeňským parkem.
Zpočátku vadil v blízkosti kýčovitého srdce původním komunistům. Po jeho reinkarnaci mu občané obrozené společnosti kradli kladívko a koženou zástěrku. Nyní jej bývalí komunisté ruku v ruce s architekty budoucí podoby parku přesunuli do pozadí květinových hodin. Pro změnu vadí třem srdcím a nové podobě hodin, na které si mnoho Poděbraďáků nemůže zvyknout, ježto na toto místo nepatří. (Husí kůže však vypučí při pomyšlení, že tam mohly trůnit i plazmové digitální hodiny a oznamovat čas zvuky mobilních telefonů). Zdálo by se, že se tak vlk nažral. Nenažral - militantním milovníkům umění s velkým "U" by vadil i v trpasličím hrobečku. A koza taky nezůstala celá, když kvůli upozadění děti s maminkami nebudou moci s napětím sledovat hodinovou ručičku, kdy že začne kladívko tlouci do muchomůrky. Zdálo by se, že doba boření tradic a vnucování všem stejné dimenze vkusu již skončila. Není tomu tak, trpaslík musel na hanbu a desítky zdravých stromů musely padnout na oltář představám zdivočelých zahradních architektů. Každá změna znamená nápad, výkres, manuální práci a to vše znamená peníze, moc peněz. Kšeft je kšeft a tak padají stromy, odstrkují se trpaslíci, vyrábějí se ohrádky kolem rohů travních ploch a peníze tečou. Vše je jak má být.
Možná ale architektům křivdím, možná trpaslíka nepřemístili oni, možná utekl sám v předtuše, jaké hodiny povedou jeho ruku s kladívkem. Jestli je to tak, pak se jeho temná předtucha naplnila. Možná jsem větší optimista než trpaslíček, protože nemohu uvěřit, že toto je letošní definitivní podoba hodin, nicméně i případná změna osázení nezmění nic na nerezových rafikách a typograficky zvrzaném textu.
Rafiky květinových hodin poprvé oběhly ciferník v dubnu 1936. K sedmdesátým narozeninám jim zprvu parkotvůrci utrhli ručičky a následně provedli nezákonnou eutanázii. A to není hezké.
Ale vykládejte tohle všechno někomu, kdo s námi v Poděbradech necvrnkal kuličky a nedělně ustrojený nečekal s napětím, kdy doskočí velká ručička k vrcholu. Nepochopí to. A tak u hodin se málokdo zastaví s potěšením a poděbradský trpaslík nevidí, která bije. Občané však přikovaní nejsou, a tak mohou dohlédnout, která bije. A zvláště před volbami pak mohou i zapřemýšlet, dát do souvislosti děje a události měsíců předešlých, dešifrovat rozhodnutí zdánlivě nevysvětlitelná a podle toho se na podzim zachovat.
PS: Zdá se, že se vlk v blízké době dosyta nažere, neboť díky místu kde trpaslík stojí a díky pověstné bdělosti městské policie dojde brzy úhony ze strany vandalů.
Miroslav Malovec, Občas na rynku, před komunálními volbami 2006
