Co by to bylo za veřejné hodiny bez odbíjení času. Věžní hodiny odbíjejí na zvony, protože zvony k věžím patří. Odbíjení někdy dokonce provádějí figurky, například vojáci ve zbroji, nazývané jacquemarty.
Podobně patří k zahradním hodinám zahradní trpaslík. Tvůrci poděbradských květinových hodin to takto stylově a s humorem pojali a svěřili odbíjení figurce trpaslíka. V bujné zeleni nedaleko od hodin trpaslík odbíjel na cimbál pomalovaný jako muchomůrka.
Podle vzpomínek paní Vrátné byl použit trpaslík původně stojící na zahrádce elektrárny, kde byly květinové hodiny vyráběny. Z dalších článků můžeme vysledovat pohnutý osud této figurky. Ve jménu boje proti kýči byl trpaslík střídavě odstraňován, ukrýván, navracen a přesouván. Na obrázku dole je stav z poloviny roku 2007. Trpaslík je uzavřen v ohrádce a trochu melancholicky hledí na plastiky z jeho pohledu obrovské. Dle důvěryhodných informací budou tři srdce následně přemístěna.
"Trpaslík je pohádková bytost. Prefabrikované sošky trpaslíků se staly, možná již začátkem minulého století, oblíbenou ozdobou zákoutí zahrádek. Jestli si to dobře pamatuji, trpaslíka učinila symbolem kýče redakce Mladého světa někdy v šedesátých letech. Jenže věci nejsou až tak černobílé. Zvlášť problém kýče je trochu složitější, než se na první pohled zdá. Kýč je něco, co je vnímáno jako protipól Umění. Jenže kýč se vyskytuje na pomyslné kvalitativní ose Umění - Neumění leckde. Každé umění má formu a obsah, jinak řečeno polohu estetickou a polohu filosofickou. Kýč může mít dokonalou formu, ale má vadný obsah, vzniká použitím laciných prostředků, aby spolehlivě zapůsobil na diváka, který má jen prvoplánový, mělký, nekultivovaný vkus. Často je to proto, že i jeho tvůrce má vkus stejně mělký. Kýč ale také vzniká rafinovaným kalkulem pro zapůsobení na diváka kultivovaného, kalkulem pašuje do umění podvod a faleš. Kýč se tedy vyskytuje i v oblasti, která je považována za Umění, ale nebývá odhalen. Trpaslík je kýč odhalený, nikdo nemůže tvrdit, že se tváří jako umění, a tak ztrácí trpaslík hlavní atribut kýče. Z trpaslíka zůstává jen forma a ta je ostatně někdy zpět pašována do Umění a dostává jiný obsah (Knížákovi trpaslíci, Gebauerův Trpaslík v Jelením příkopě). Trpaslík jako symbol (kýče) se stal osobností, osobností vyzařující veselý půvab, a tak se trpaslík proti své vůli někdy stěhuje až do světa humoru, což je také oblast umění, a ne ledajaká. Tak bych trpaslíka u hodin bral dnes. Věci se nemají brát přespříliš vážně.
Chtěl jsem napsat pár slov na obhajobu chudáka trpase. Nemám rád zploštělý pohled na svět, kterého je trpas příkladnou obětí. Trpaslík je prostě symbol kýče, a hotovo. A tak si nevšímáme kýčovité lacinosti jinde, ale možná je to dobře, protože bychom zatracovali paušálně věci, které prostě jen nejsou záměrně vážné. Možná bychom si všimli, kolik je kýčovité lacinosti třeba v některých barokních operách (žánr, který velmi miluji) nebo v mnoha slavných dílech výtvarných a omylem bychom je taky zatratili. Ale svět není jen vážný a seriózní, musí mít svůj protipól. Tak ani Umění povznášející, Umění s velkým U, nemůže existovat bez kontrastu s něčím opačným a vlastně žije odjakživa v jakési symbióze s laciností a podbízivostí, až se někdy zpět k tomuto principu vrací rafinovaně zadními vrátky.
Asi by to stálo za vážnější úvahu doloženou fakty a příklady. Zatím jsem klesnul do polohy experimentální - na podzim jsem si sehnal kámen na trpaslíka a až se vyrovnám s neodkladnou prací, pustím se do něho."
Píše akademický sochař Petr Skála
