Jsou hodiny, které kdysi budily pozornost, a pak se po nich zem slehla. O některých nevíme vlastně nic. A to pod slovo my zahrnuji i odbornou veřejnost. To je případ Votického orloje, o kterém existuje snad jen článek v Ohníčky mládí, r. IV. (1926-27), str. 145-146 a webová stránka Česká Sibiř, Čeněk Habart: Votický orloj. I jiné orloje, například Novoměstský orloj v Praze, zmizely téměř beze stop. U tohoto orloje se to pokusíme napravit alespoň virtuálně a připravujeme jeho stránky. Také nevíme, kde jsou legendární hodiny mistra Hanuše vyrobené pro Jindřichův Hradec? .... Je až překvapivé, jak mnoho nevíme
Je dokonce celé zmizelé muzeum hodin. Bylo na zámku Dobříš a prý se pro něj připravoval (dlouho) web www.museumhodin.cz - jenže ouha. Koncem roku 2006 na této webové adrese začala sídlit prodejna nábytku. Později se již neotevírala ani tato stránka. Na přímý dotaz na zámku bylo odpovězeno: "Muzeum hodin skutečně na zámku Dobříš bylo, je však odstěhováno neznámo kam." Tušíte to tajemno? To je jako když se u Cimrmanů ztratí důl. Ten se přece ztratit nemůže. ... Možná se muzeum znovu objevilo v Klášterci nad Ohří. Podobný osud potkal i naše Věžní muzejíčko, které se pro nepřízeň místní samosprávy proměnilo v Hodinárium Děčín.
Jiné hodiny trochu existují. Demontovány ve skladu si odpykávají trest za to, že budily hosty. To je případ velikých kuriózních hodin architektů L. Vlachynského a Forteníka projektovaných pro Motorest Rohlenka. Byly to hodiny s elektromagnetickým impulsem dodávaným do kyvadla. Působily dost majestátně nejen díky své velikosti ("vyplňovaly" prostor několika pater), svému technickému provedení, ale i díky výtvarnému ztvárnění.
I jiné hodiny sice existují, ale už jen jako replika. Stroj byl nahrazen zcela jiným strojem, nebo je novým strojem alespoň řízen. To byl osud mnoha věžních hodin. Stejný úděl postihl i květinové hodiny v Poděbradech. Totální přestavba bývá motivována technickým stavem stroje, ideologickými důvody, požadavkem na podstatně větší přesnost a spolehlivost či jen touhou po "modernosti". Bohužel tento trend ve větší či menší míře postihl i hlavní české orloje. To, že přesnosti lze dosáhnout i jinak, dokazuje třeba Ateliér restaurování věžních hodin ak. soch. Melánie a Petra Skálových.
Moje duše sběratele, jaksi proti sobě, fandí restaurování původních strojů a jejich ponechání na stejném místě. Připouští i doplnění o externí zařízení zajišťující větší přesnost chodu, jako je to provedeno u Pražského orloje. Tyto stroje pak nekončí v soukromých sbírkách, ale ani se neztrácí z depozitářů muzeí...
